Údaje z chovatelské stanice Balihara Ranch ukazují, že pokud systém nedokáže reagovat na extrémní objemy, chov se přirozeně přesouvá do produkčního modelu. Tato analýza vysvětluje, jak se opakované páření a vysoký počet vrhů stávají dlouhodobou strategií, nikoli výjimkou. Tam, kde neexistují limity, rozhodují počty, nikoli výběr.

Když je chov založen na počtech, mění se jeho základní logika. Dostupné údaje o Balihara Ranch naznačují opakované používání stejných kombinací otců a matek, což vede k narození desítek štěňat od stejného páru. Tento článek zkoumá, kde končí odpovědný výběr chovných jedinců a začíná produkční model, a proč bez pevných mantinelů systém přirozeně vede chovatele k upřednostňování množství před promyšleným výběrem.

S příchodem nového roku si nepřejeme víc, ale méně. Méně vrhů a méně psů tam, kde se chov stal byznysem. Méně mlčení kolem velkých komerčních chovatelských stanic. Protože ne všechno, co je legální, je také správné – a psi nemají možnost to říct nahlas.

Když se chov psů stane hlavním zdrojem příjmů i osobní identitou, není možné vycouvat bez ztrát. Velký komerční chov, jako je Balihara Ranch, vyžaduje neustálé rozšiřování provozu a zatajování pravdy. Nejde o individuální selhání, ale o logický důsledek kariéry postavené výhradně na psech.

Případ Qaisera van’t Stokerybos ukazuje, jak snadno lze export v chovu psů využít nikoli ke spolupráci mezi chovateli, ale k obcházení pravidel. Pes může být oficiálně registrován v zahraničí, zatímco fyzicky je využíván k chovu fen jinde – aniž by systém tuto rozporuplnost jakkoli řešil.

Zapůjčení krycího psa je v chovu psů legitimní. Problém nastává, když export existuje pouze na papíře – což umožňuje psovi rozmnožovat se tam, kde by jinak nedostal povolení. Případ Qaisera van’t Stokerybos ukazuje, jak se administrativní převod může stát nástrojem k obcházení systému.