Když už to není chyba (sladění hodnot a lhostejnost)
Série článků
Část I: První trhliny: iluze a pohodlnost v rozhodování chovatelů
Část II: Temné stránky těchto rozhodnutí (kognitivní disonance a motivace ziskem)
Část III: Když už to není chyba (sladění hodnot a lhostejnost) – tento článek
ČÁST I ukázala, jak funguje iluze. ČÁST II ukázala, jak funguje sebeklam. ČÁST III odhaluje, co zbývá, když už není co ospravedlňovat.
5. Ti, jejichž hodnoty odpovídají logice velkovýroby
Ne každý, kdo provozuje „oficiální“ chovatelskou stanici, je zodpovědný chovatel.
Někteří fungují na stejných principech jako velkochovy zvířat:
• vysoká produkce,
• nízká empatie,
• nulová sebereflexe,
• maximalizace zisku,
• neomezená tolerance k vlastním rozhodnutím.
Pro tyto chovatele není velkochov morálním problémem.
Je to obchodní partner.
6. Ti, kterým je to jednoduše jedno
„Svou povinnost jsem splnil – zbytek je na nich.“
Takhle uvažují chovatelé, když chtějí snížit svůj pocit odpovědnosti.Není to chyba.
Je to lhostejnost.
Ne každý, kdo prodává štěňata velkým chovatelským stanicím, je obětí. Mnozí z nich jsou spolupachateli.
Někteří se nechají oklamat vlastní myslí.
Někteří se nechají koupit kvůli pohodlí.
Někteří se nechají doslova uplatit.
A někteří – bohužel – nemají co ospravedlňovat, protože necítí žádnou lítost.
Základní pravda je jednoduchá:
Ne každý chovatel, který prodává štěňata velkým chovatelským stanicím, jako je Balihara Ranch, je „dobrý chovatel, který udělal chybu“.
Mnozí přesně věděli, co dělají. A přesto to stejně udělali.
Další pohledy:
E) „Kolektivní vina“ vs. „individuální odpovědnost“
Systém může rozhodnutí usnadnit, ale nikdy ho za vás neudělá. Prodej štěněte do takové chovatelské stanice je vždy individuální volbou – a individuální odpovědností.
F) Normalizace extrému
Když se extrém stane rutinou, přestane být bolestivý. A v tom okamžiku se morální problém stává „normou“ – tichou, nenápadnou, společensky tolerovanou.