Série článků
Část I: První trhliny: iluze a pohodlnost v rozhodování chovatelů
Část II: Temné stránky těchto rozhodnutí (kognitivní disonance a motivace ziskem) – tento článek
Část III: Když už to není chyba (sladění hodnot a lhostejnost)
V první části jsme se zabývali iluzemi a pohodlím. Tady už nejde o vnímání, ale o vnitřní výmluvy, které si chovatelé vytvářejí, a o vědomé rozhodnutí upřednostnit zisk.
3. Ti, kteří bojují sami se sebou
„Možná to nebude tak zlé.“
„Zvenku to vypadá skvěle.“
„Ostatní tam také prodali…“
To je čistá kognitivní disonance – mysl si vymyslí cokoli, aby se nemusela vyrovnat s realitou.
Chovatel se necítí jako někdo, kdo selhal.
4. Ti, kteří nechtějí vidět problém, protože z něj mají prospěch
Tady končí psychologie a začíná charakter.
Někteří chovatelé přesně vědí, kam to štěně posílají:
• vědí, kolik vrhů tyto velkochovy produkují,
• vědí, kolik psů je tam chováno,
• vědí, že se se zvířaty zachází jako se zbožím,
• vědí, že jakmile je štěně prodáno, ztrácejí nad jeho osudem veškerou kontrolu.
A přesto to dělají.
Ne proto, že by byli oklamáni.
Ale proto, že pohodlí a peníze převážily nad zásadami.
Další pohledy:
C) Efekt „vzdálenosti“ — když už nevidí tvář štěněte
Někteří chovatelé jsou tak zvyklí na časté vrhy, že jejich citlivost postupně otupí. Štěně se stává spíše „výrobkem“ než živou bytostí.
D) Snížený smysl pro odpovědnost vůči velkochovům
Chovy s velkým počtem zvířat často vyzařují auru „profesionality“, která chovatele uvádí v omyl a vede je k myšlence: „Zvládnou to lépe než běžný majitel.“
Právě v tom okamžiku zhasne poslední varovná kontrolka.